Touhy a přání

A ještě jeden starší článek… I tady jsem odolala pokušení něco upravovat a ponechala jsem text v původní podobě. Některé věci se pro mě hodně změnily a dnes bych je vyjádřila jinak, jak můžete vidět z novějších článků. Jiné jsou platné stále. Nabízím tedy váženému čtenáři, aby si vzal inspiraci prostě tam, kde ji ucítí.

Začnu známým příměrem. Vesmír, vše co existuje projeveně i skrytě, je přirovnáván k nekonečnému oceánu. V klidné hlubině je stejná voda jako ve vlnách na povrchu. Vlny se pohybují, narážejí do sebe atd. Ego se považuje za takovouto oddělenou vlnu, která má kolem sebe jiné vlny, a přeje si být vlnou krásnou, šťastnou atd. atd. Nevnímá, že v oceánu je jen voda, vše je tvořeno z vody, každá vlnka i celý oceán. Když pozná, že není oddělenou vlnou, ale že je vodou, která je ve všech vlnách stejná bez ohledu na jejich tvar, je tady sice taková vlna i nadále, ale teď už „ví“, že voda je všude stejná, že vlastně neexistuje vlna a okolí, ale jen voda. A ta voda se poznává i ve všech ostatních vlnách i v hlubině. A zároveň je zřejmé, že to tak bylo odjakživa…
Tohle poznání nastává, když – použiji-li známé přirovnání k pyramidě – je dosaženo vrcholku pyramidy. Pak v tom jediném bodě mizí všechny otázky, touhy a přání, vše, co bylo považováno za „já a mé“. Všechny ty opěrné body, které tvořily kostru individuelní existence i tato oddělená existence samotná… Z toho vyplývá, že to, co nám nedovoluje poznat se jako voda v celé hloubce a šířce oceánu, jsou přání a touhy. Čím sobečtější touhy, tím se dostáváme níže, oddalujeme se od vrcholku pyramidy. Naopak nesobecká přání a pomoc druhým a všechny ty krásné ctnosti (odpuštění, pokora atd. atd.) nás přibližují středu. Máme jakoby svobodnou vůli v tom, jak moc se oddálíme, ale platí pochopitelně to, že čím více se oddálíme, tím delší je cesta zpět. Vše je samozřejmě řečeno velmi zjednodušeně :-))

Touha je to, co nás odděluje od pomyslného středu (který vlastně středem není, ale je bodem, kde se poznává, že vše je „voda“, resp. „vše je Jedno“). Touha podle své kvality a síly buď k tomuto středu přibližuje nebo oddaluje. Naše touhy bývají často protichůdné (to, o co jsme si tak moc přáli před rokem, nás už nezajímá… nebo chceme současně dvě věci, které se třeba vylučují) a tak chodíme tak trochu cik cak. I proto jsou tu např. nemoci a jiná nepříjemná upozornění, která nám napomenutím pomáhají se držet ústřední linie cesty… Kdykoliv je tady „já chci, já bych raději, já si přeji“, ale i „já ti přeji“ atd. je tu ego (dualita). Je to tedy touha ega, která nás může oddalovat i přibližovat Bohu, Jednotě, Absolutnu. Proto se snažíme, aby ego bylo malé, hodné a nesobecké (to je snad ve všech systémech – křesťanským desaterem počínaje a jogínskou jamou, nijamou konče). Paradoxně se o to snaží samo ego, protože touží po harmonii, dokonalosti – přiblížení se bohu. Ale logicky touží tuto dokonalost zažívat, koukat na ni jako jiný subjekt, čímž se od jednoty zároveň (subjektivně) odděluje. To jsou právě ty situace, kdy ego chce dvě věci, které se vylučují :-)). Jen ego bez jakýchkoliv přání může nakonec splynout s jednotou.
(Tohle píšu jen pro úplnost. A pro upozornění na celou škálu projevů ega.)

Můžeme si lehce vyzkoušet, jak jsme na tom. Zkusme sledovat své touhy a potřeby. Třeba jednu hodinu, nebo jeden den. Ale poctivě :-)). Nejdřív budeme registrovat jen ty významnější, výraznější, ale když se podíváme pozorněji, zjistíme, že alespoň drobná tužba je ukryta v každé myšlence. To je dobré si uvědomit (resp. vlastní zkušeností ověřit).

Takže vznikne touha, např. i potřeba někomu pomoci. V lepším případě jsme o tuto pomoc požádáni. Nebo tato touha vyjde z nás, to si pak zaslouží trošku více prověřit, do jaké míry nás motivuje „zisk“ pro vlastní osobu (uspokojení, uznání…). Jak bylo řečeno, čím dál od pomyslného středu pyramidy, tím víc hrozí nebezpečí, že ego může (ale nemusí, záleží na okolnostech) jednat sobecky. Je dobré se naučit získat určitý nadhled, což pomůže odbourání unáhlených hurá akcí nebo naopak zbytečných nejistot. Někdy, pokud to situace dovolí, k tomu dobře pomáhá chvíli počkat, nechat věci uležet. A zeptat se svého nitra, jestli to, co teď chci udělat, je správné. Odpověď může přijít zevnitř třeba tím, že prostě budu vědět, co mám dělat, nebo zvenku – někdo mi poradí, něco se stane, co situaci posune atd…. Pokud se budeme řídit „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“, pak je to myslím to pravé…. A pak udělat, co je potřeba. Dát do toho to nejlepší, co umím, co mohu, udělat vše pro dobrý výsledek (použití technik, vědomostí, zkušeností, empatie, ale i vlastního uvolnění atd. atd.). Opět: čím blíže středu, tím víc se toto děje spontánně… Mou věcí a odpovědností je udělat prostě to nejlepší, co je v mých možnostech (včetně odpovědnosti za to, že do toho nebudu plést přání týkající se mé osoby…). A poté co udělám, co umím, výsledek samotný pak nechám být – pokorně vše odevzdat, nepřivlastňovat si nic, žádné zásluhy … Zůstat vnitřně pasivní, nepřipoutaní…

Tedy vnitřně jakoby pasivní by bylo dobré být stále, to je ten nadhled a nepřipoutanost, to nám umožňuje nezaplétat se do vlastních tužeb. Ale přitom – ať dělám cokoliv – vyvinout maximální vhodné úsilí pro to, co je třeba vyřešit, udělat. A když je maximálního úsilí dosaženo, všechno uvolnit a odevzdat. Tak bude všechno, co budeme takto dělat, meditací.
Nic víc, nic míň :-))

GEM 22.1.2009